Zde najdete skoro vše z toho, co je vám absolutně k ničemu. Pozor! Čtení tohoto blogu může způsobit: spánek, epileptické záchvaty, akutní infarkt myokardu, střevní obtíže a demenci.

Máte aspoň chviličku.. Pro skutečného génia?

22. 5. 2011 23:19
Rubrika: filozofická sekce | Štítky: hudba

Washington DC, stanice metra jednoho lednového chladného rána roku 2007. Muž s houslemi hraje asi 45 minut šest skladeb J.S. Bacha. Za ten čas projde stanicí zhruba 2 tisíce lidí, většina z nich jde do práce.

Asi po třech minutách si muže s houslemi někdo všimne. Muž ve středních letech zpomalí a na pár vteřin zastaví, pak opět pokračuje v chůzi.

o 4 minuty později: Houslista vydělává první dolar: jakási žena hází peníze do klobouku před mužem s houslemi a pokračuje v chůzi.

6 minut: Mladý muž se vykloní přes zeď, aby si houslistu poslechl, pak se ale podívá na hodinky a pokračuje v chůzi.

10 minut: Hudebník zaujal asi tříletého chlapce, matka ho horlivě tahá za ruku aby zrychlil. Dítě pokračuje, ale neustále otáčí hlavu. Toto se opakuje několikrát i u jiných dětí. Každý z rodičů přiměje své dítě zrychlit, aniž by se podíval, co ho zaujalo.

45 minut: Muzikant pokračuje v hraní. Za tuto dobu se jen šest lidí zastavilo, aby si na chvíli poslechlo jeho hru. Asi 20 lidí mu darovalo nějaké peníze, aniž by zpomalili chůzi. Muž si vydělal 32 dolarů.

1 hodina: Housista končí s hraním. Nikdo nezatleskal, zdá se, že si nikdo ve skutečnosti ani nevšiml, že by se něco změnilo.

Hudebník se jmenuje Joshua Bell a je považován za jednoho z nejlepších houslistů současnosti. Zahrál jedny z nejtěžších skladeb pro housle, mimochodem při tom použil housle za 3.5 milionu dolarů. Dva dny předtím vyprodal Joshua Bell bostonské divadlo, přičemž cena vstupenek byla v průměru asi 100 dolarů. ...

„Byl to divný pocit, ti lidé byli... ehm... ignorovali mě,“ zaskočenému mistrovi jdou ta slova těžko z úst.. „Na koncertu mě naštve, jen když si někdo odkašle nebo mu zazvoní mobil. Tady si nevšimli, ani že jsem začal hrát, ani že jsem skončil.“ A to měl ještě štěstí – dáma, která kousek vedle něj leštila boty, už párkrát zavolala na potulné muzikanty policii, když jí velkým rámusem kazili kšefty. Chystala se k tomu i tentokrát, ale pak si všimla, že jde o pěkného mladíka, a tak byla shovívavá. Když jí reportér později prozradil, o koho šlo, jen pokrčila rameny: „Právě na tom místě, kde hrál, zemřel před několika lety bezdomovec. Prostě si lehl na zem a umřel. Lidé chodili okolo a nikdo se ani nezastavil, ani nezpomalil, aby se podíval, jestli nemůže pomoci...“

Až u posledního Chaconne přišel kulturní hrdina dne: John Picarello, malý, lysý mužík. Zastavil se a bez pohnutí vyslechl celou závěrečnou skladbu. On jediný si také muzikanta z metra ten den odpoledne na dotaz reportéra ihned vybavil: „Byl to špičkový houslista. Nikdy jsem neslyšel nikoho jeho kalibru. Byl technicky precizní, s vynikajícím frázováním. A měl skvělé housle s krásným, plným zvukem. Poslouchal jsem ho raději zdálky, nechtěl jsem být dotěrný. Byl to neuvěřitelný start do nového dne.“ John Picarello ovšem studoval hru na housle. A je Bellovým fandou, jen ho z dálky nepoznal.

Jediný člověk, kterému se to podařilo, byla Stacy Furukawa, paní středního věku obtěžkaná igelitovými taškami. Před třemi týdny viděla virtuosa shodou okolností na koncertu pro veřejnost. „Byla to nejvíce udivující věc, kterou jsem ve Washingtonu zažila,“ přiznává, „Joshua Bell hrál v ranní dopravní špičce v metru a lidé se ani nezastavili, ani se na něj nepodívali. Někteří mu dokonce hodili čtvrťák! Čtvrťák! To je šílené. V jakém městě to žiju, když se může tohle přihodit?“

Tato "akce" byla součástí experimentu Washington Post, který si položil tyto otázky:

*Vnímáme krásu i na běžných místech v "nevhodnou" dobu?

*Zastavíme se aspoň na chvíli, abychom ji ocenili?

*Jsme schopni rozpoznat genialitu ve zvláštním kontextu? Jedna věc vychází z tohoto šetření jasně: Pokud nemáme čas ani na chviličku se zastavit, abychom si poslechli jednoho z nejlepších houslistů současnosti, jak hraje pomocí bezesporu jedinečného nástroje jedny z nejkrásnějších skladeb, jaké kdy byly zkomponovány...

Kolik dalších takových věcí si asi necháváme uniknout?



 

ZDROJE:

http://blog.longnow.org/2011/05/17/do-you-have-a-moment-for-pure-genius/?utm_source=feedburner&utm_medium=feed&utm_campaign=Feed%3A+longnow+%28The+Long+Now+Blog%29

http://zena.centrum.cz/volny-cas/kulturni-novinky/2010/3/12/clanky/joshua-bell-aneb-kdyz-bohove-hraji-v-metru/

//www.youtube.com/watch?v=hnOPu0_YWhw&feature=player_embedded

Sdílet

Komentáře

Patrik Krupička (SirPesZ) Bruce je introvert, takže by snad ani nezpíval :-).
Od očitého svědka mám, že v tom kupéčku žádní další fanoušci nebyli, zda tam s ním byl ještě něco... pravděpodobně ano, vlaky Praha-Ostrava nejsou žádné lokálky pro tři strejce jedoucí na trh :-).

I když, najdou si i vyjímky... http://www.youtube.com/watch?v=v9zp4al0eUo :-)

Zuska Libí se mi Tvoje pointa. Zkusím tak reagovat na život :-)).

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz